My Češi
Napsal mi známí, že mu je už z těch Čechu malinko blivno. Že se tam krade ve velkým a úřednická buzerace prý je horší a horší. Češi jsou prý banda hlupáků olepující se značkama neznačkového oblečení na straně jedné a flákačů a nemakačenků na straně druhé. Do jednoho pytle hodil historii, přítomnost i budoucnost našeho národa a nebral si při tom servítky.
Když si vylil srdíčko, nechal jsem ho trochu vydýchat a povídám mu, že i já jsem Čech a on taky, jeho děti taky a manželka jakbysmet. Rodiče jsou na tom podobně. Kam řadí tedy sebe, mě a ty ostatní?
Byl na mou otázku připraven. Prostě si potřeboval ulevit a to svoje spílání odbyl větou: „Já vím, že to tak úplně není, ale ti mě tak naštvali.“
„Kdo?“ ptám se bezelstně.
„No představ si...“, a pověděl mi svoje trable.
Žije a pracuje už dlouhou dobu v Irsku, je tam legálně, děti chodí do místní školy, on a manželka pracují na dobrých pozicích. Taková normální rodinka. Odešel na vyžádání zahraniční pobočky, u které pracoval v Praze. Kontrakt má na delší dobu. Nájemní byt v Praze vrátil, něco prodal a něco odvezl k rodičům. Koupil letenky a poté nastoupil do práce.
Po třech letech se k němu dostala obálka od úřadů. Dluží za odvoz odpadků a pokud nezaplatí, hrozí mu exekuce.
Málem ho z toho ranila mrtvice. Jaké odpadky? Jaká exekuce. Vždyť on tam už čtvrtým rokem nebydlel. Popelnice neplnil a nikomu tedy nemůže nic dlužit.
Nejvíc ho ranilo, že sankce hrozili nejen jeho manželce, ale i malým dětem.
Nelenil a z Irska volal na jakýsi odbor odpadků na městský úřad, kde kdysi bydlel, co že je to za kravinu.
Kravina to nebyla.
Celá rodina se nikam k trvalému pobytu nepřihlásila, tedy nemohla být odhlášena. Byt je sice pronajat úplně někomu jinému, ale jeho rodina je stále nahlášena na jejich úřadě a proto musí platit za odvoz odpadků.
Vyprávěl jim, kde žije, že nemá zatím trvalé bydlení v Čechách, že se vrátí, ale nejdříve za dva roky. Ptal se, jak může platit za odpadky, když tam nebydlí a žádné neprodukuje.
Marnost nad marnost.
Šel až do extrému. Prý ať jeho celou rodinu zaevidují jako bezdomovce. Což bude pravda, v Čechách prostě domov už a zatím nemá. I tady narazil. Prý ho jako bezdomovce zaregistrují, ale odpadky musí platit i oni.
„A platí je?“ ptal se naivně.
„Neplatí, ale po nich nic nemůžeme chtít, ale po vás ano, vám bychom měli exekučně co zabavit. Třeba až se vrátíte.“
Pak se východisko našlo, ať odevzdá v Čechách občanku a to by znamenalo, že nemusí platit za odpadky tam, kde nebydlí. Po dotazu, co mají odevzdat jeho děti, když občanku nemají, mu úřednice odvětila, že neví, že asi budou muset stejně platit a že se zeptá svého vedoucího, ať zavolá později, třeba pozítří.
Upozornil jí, že volá z Irska a že to není levná záležitost. Dostal radu: „Tak plaťte, co máte!“
Bez přerušení jsem ho vyslechl, zanadával si s ním a ani nevím, jak to všechno dopadlo. Jedno mi je však jasné, pokud nebude oboustranná ochota si v rámci možností vyjít vstříc, bude ta naše republička stát čím dál víc za starou bačkoru.
