Po dvou letech zpívání na ulici získala Edith první angažmá v kabaretu Gerny ´s, jehož šéfem byl Louis Leplée. Byl to on, kdo pro ni vymyslel jméno Piaf (žabec, vrabčák). Začátek její kariéry byl vcelku slibný, ale ne na dlouho. V roce 1936 byl Louis Leplée zavražděn, Edith vyslýchána a kabaret uzavřen. Odjela do Nice a po pár měsících se vrátila zpět do Paříže, kde začala vystupovat ve velmi známém podniku A.B.C, což pro ni znamenalo obrovský skok vřed. Začala být známá. Za svůj úplně největší úspěch ona sama považovala koncert ve Versailleském paláci, kam se na ni přišla podívat Marlene Dietrich, Charles Boyer, Jean Gabin, Yves Montand a společenská honorace Francie. Když dozpívala, diváci tleskali vestoje a volali její jméno. Od tohoto okamžiku se cítila být opravdovou zpěvačkou. Edith Piaf nekoncertovala jen ve Francii, ale zažila také obrovský úspěch v Americe.
Osobní život Edith byl jak na houpačce. Jednou nahoře, jednou dole. Když byly peníze, našlo se vždy pár "dobrých přátel", kteří se postarali o to, aby peníze zase nebyly. Bujaré večírky, drahý alkohol, vybrané lahůdky všeho druhu, to vše přitahovalo hochštaplery, kteří se rádi přiživili. Některé z nich ani neznala.
Také na muže velké štěstí neměla. Její velkou láskou byl tehdy začínají herec Yves Montand. Po jejich rozchodu se seznámila s boxerem Marcelem Cerdanem, jejich vztah ale ukončila Cerdanova smrt. Zahynul v roce 1949 při leteckém neštěstí. Edith byla provdána dvakrát. Její první muž byl zpěvák Jacquese Pillse a její druhý, poslední partner, za kterého se provdala rok před svou smrtí, byl Théa Sarapa.
Edith Piaf svým drsným a mohutným hlasem posluchače uchvátila. Její přítel, básník Jean Cocteau (zemřel ve stejný den i rok jako Edith) o ní řekl, že " má hlas, který by mohl vést revolucionáře na barikády". Když začala zpívat, tajil se dech. Texty jejích písní nebyly náročné, byly vždy jen a jen o lásce. Právě v tom bylo jejich kouzlo. Tak, jak Edith žila, tak i zpívala. Zpívala srdcem a žila jen podle přání svého srdce. Na rozum nebylo místo ani čas. Jak sama říkala, rozum překáží, láska vítězí nade vším. Možná na tom něco bude, protože už nikdy žádná jiná Edith Piaf nebyla.
Posledních deset let svého života byla Edith spíš nemocná než zdravá. Po automobilových haváriích byla závislá na morfiu, které jí v nemocnici dávali k utišení bolestí. Když se vymanila z drogové závislosti, začala mít problémy s játry a s plícemi. Smrt k ní byla přeci jen trochu milostivá, zemřela ve spánku 11. října 1963. O tři dny později 14. října 1963 byla pohřbena na hřbitově Pére-Lachaise. Pohřbu se účastnilo přes čtyřicet tisíc lidí. Marlene Ditrich při pohledu na smuteční dav zašeptala: "Jak ji milovali." Ano, lidé, zvláště doma ve Francii, ji milovali a milují dodnes. Je to stále jejich malá Francouzska, na kterou nepřestávají být hrdí. Její písně znějí všude na světě a její hlas se stal nesmrtelným.