13. květen v literatuře - 13. 5. 1795 se narodil Pavel Josef Šafařík

PAVEL JOSEF ŠAFAŘÍK

* 13. 5. 1795 Kobeliarov na východním Slovensku

+ 26. 6. 1861 Praha

historik, jazykovědec, básník

Narodil se jako syn evangelického faráře. První vzdělání získal u svého otce. V roce 1805 odešel na gymnázium do Rožňavy a později do Dobšiné. Už za studií na německém evangelickém lyceu v Kežmaroku psal básně v duchu jungmanovské generace. V roce 1814 vydal knížku básní Tatranská múza s lýrou slovanskou. V roce 1815 odešel na teologická studia do Jeny. Věnoval se však nejvíce jazykozpytu, dějepisu, filozofii a estetice. Po dvou letech se vrátil do Bratislavy, kde se stal vychovatelem ve šlechtické rodině, s níž pobýval i v Pešti. V Bratislavě vzniklo přátelství s Františkem Palackým, tehdy rovněž vychovatelem. Na podzim roku 1819 nastoupil na místo profesora na pravoslavném gymnáziu v Novém Sadu, později se stal jeho ředitelem. V roce 1825 byl pro své náboženské přesvědčení propuštěn, čímž mu byla téměř znemožněna existence. V roce 1833 byly získány ze soukromé sbírky pořádané Františkem Palackým prostředky, aby se mohl odstěhovat s rodinou do Prahy a začít vědeckou práci. Existenční zajištění našel jako redaktor Světozoru a v letech 1837 - 47 v nevděčném úřadu cenzora beletrie. Přitom byl v letech 1838 - 43 redaktorem časopisu Českého muzea a zároveň kustodem v Univerzitní knihovně. V roce 1848 byl spolu s Františkem Palackým předsedou Slovanského sjezdu a stoupencem austroslavistického programu. V 50. letech 19. století se věnoval své vědecké práci. Byl ve styku se všemi tehdejšími evropskými slavisty a historiky Slovanstva. V mnohých otázkách byl uznávanou autoritou.

Dílo

Svou literární tvorbu zahájil básněmi v duchu preromantismu:

Tatranská Múza s lýrou slovanskou - 1814

Spolu s Františkem Palackým je autorem literárně estetické studie, v níž vyzdvihli užívání časomíry:

Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie - 1818

Těžištěm Šafaříkova díla jsou jeho práce vědecké v oboru slavistiky:

Dějiny slovanské řeči a literatury podle všech nářečí - 1826 v Novém Sadu, vycházejí z pojetí jednoho slovanského národního kmene a dvou hlavních odvětví s vlastními nářečími, tj. jednotlivými slovanskými jazyky.

Později toto dílo přepracoval, posmrtně však vyšla jen jeho část:

Dějiny jihoslovanské literatury - 1864

O Původu Slovanů podle Vavřince Surowieckého - 1828, kritický spis novosadského období.

Srbská čítánka čili historické a kritické osvětlení srbského nářečí - 1833, studie psaná rovněž v srbském prostředí

Slovanské starožitnosti - 1837, hlavní Šafaříkovo dílo podávající doklady o indoevropském původu Slovanů a líčící dějiny slovanských národů do přijetí křesťanství. Starožitnosti se staly na dlouhou dobu základní učebnicí slávistiky na univerzitách. Spis byl doplněn národopisnou mapou Slovanský zeměvid, dále údaji o sídlech slovanských národů, jejich počtu a jazycích ve spise Slovanský národopis.

Díla věnovaná staroslovenštině zejména v oblasti jihoslovanské:

Památky dřevního písemnictví u Jihoslovanů - 1851

Památky hlaholského písemnictví - 1853

O původu a vlasti hlaholice - 1858, Šafařík opravil tvrzení Dobrovského, že cyrilice je starší než hlaholice

Věnoval se i staré češtině:

Nejstarší památky českého jazyka - 1840, společně s F. Palackým

Výbor z literatury české - 1845, uvádí stať Počátky staročeské mluvnice

Překládal i z cizích literatur - Schillerova Marie Stuartovna, Aristofanova Oblaka aj.