13. září v literatuře - 13. 9. 1868 se narodil Otakar Březina

OTAKAR BŘEZINA

* 13. 9. 1868 Počátky u Pelhřimova

+ 25. 3. 1929 Jaroměřice nad Rokytnou

básník, esejista, myslitel, představitel symbolismu

Narodil se v jihočeských Počátkách v rodině venkovského obuvníka.

Po maturitě v roce 1887 se stal učitelem v Jinošově u Náměště nad Oslavou. V tomto období začíná jeho osamělost a také korespondence s Annou Pammrovou, do jeho tvorby proniká pojem samoty.

Roku 1888 složil učitelské zkoušky a stal se učitelem v Nové Říši, kde učil až do r. 1901, poté až do r. 1925 učil v Jaroměřicích. V Nové Říši se jeho samota prohlubuje, mnoho studuje v místní klášterní knihovně. K osamělosti a pesimismu se přidává pocit vyděděnosti.

V letech 1887–1892 píše Březina hlavně prózu – opouští anekdotickou linii, v jeho tvorbě převládá naturalismus, základními motivy tohoto období jsou smrt (1890 mu náhle krátce po sobě zemřeli oba rodiče), vzpomínka na minulost a nepřekonatelná osamělost: novely Důležitý den života příštipkáře, Protější okno.

V letech 1890–1891 vzniká Román Eduarda Brunnera. Roku 1892 poté, co nebyl otištěn ve Světozoru, jej autor zničil. Zničení tohoto díla, do něhož Březina podle korespondence s E. Bauerem vkládal značné naděje a v němž chtěl být psychologickým anatomem sebe sama i okolního prostředí, signalizovalo hlubokou vnitřní i uměleckou krizi autora.

1892–1893 převládá v Březinově rozpoložení deprese, melancholie, pochybnosti o smyslu tvorby. Je to doba zásadního uměleckého přerodu: přijímá Schopenhauerův názor, představu světa jako absolutního sebeklamu a iluze, čímž ospravedlňuje výlučnost jeho samoty i negativní poměr k všední skutečnosti. Překonat svět bylo podle Schopenhauera možné pouze přijetím subjektivního snu, v jehož samotě člověk nalézá sám sebe jako jediný zdroj útěchy a duchovní svobody.

Dalším pro Březinu i obecně důležitým momentem je Šaldova stať Syntethism v novém umění 1892: nové umění je polemika s racionalistickými tradicemi a pozitivistickými koncepcemi, odmítnutí umění jako pouhé poetizace reality, zdůraznění intuice, zrušení rozdílu mezi obsahem a formou, symbolizace zintenzivňující poznání.

V roce 1907 uzavírá devětatřicetiletý básník své dílo – krize básníkovy noetické základny byla doprovázena i krizí symbolistických výrazových prostředků. V roce 1919 se získal čestný doktorát Karlovy university a téhož roku se stal členem České Akademie. Roku 1925 odešel do výslužby. Učitelství považoval za nutné zlo. Roku 1928 získal Státní cenu za literaturu, a s ní spojených 100 000 korun - tuto částku věnoval Svatoboru.

Roku 1929 zemřel na vrozenou srdeční vadu. Je pochován v Jaroměřicích nad Rokytnou. Náhrobek vytvořil Březinův přítel, sochař František Bílek.

Dílo

Tajemné dálky (1895) - první sbírka vydaná pod novým pseudonymem Otokar Březina. Obsahuje již všechny znaky autorova básnického umění, bohatou metaforiku, odvážné symbolické obrazy, vyjadřující v podstatě negativní postoj k světu.

        - báseň Ó sídlo extásí a snů - jediné východisko nachází básník v umění

        - báseň Moje matka - smutek svého mládí spojuje s matčiným životním údělem

Svítání na západě (1896) - sbírka zesiluje myšlenky první knihy. Uvádí ji Ranní modlitba a uzavírá Víno silných jako vyznání básníkova postoje k světu a životu.

Větry od pólů (1897) - sbírka je začátkem jistého obratu básníka od pesimismu a negace

Stavitelé chrámu (1899) - sbírka zvýrazňuje příklon k některým kladným životním hodnotám. Z nekonečného množství lidských vyděděnců, kteří nechápou smysl své existence, se vydělují "stavitelé chrámů", tj. básníci, umělci, myslitelé a duchovní vůdcové lidstva.

Ruce (1901) - poslední sbírka je souhrnem a vyvrcholením básníkovy filozofie a jeho uměleckého usilování. Tato poezie zahrnuje celé lidstvo, kosmos a jeho dějiny: všichni lidé jsou spojeni řetezem neviditelných rukou, který obepíná vesmír.

Hudba pramenů (1903) - sbírka esejů osvětluje základní myšlenky Březinovy tvorby

Skryté dějiny (1930 – 1932) - nedokončená kniha vydaná posmrtně

Eseje z pozůstalosti (1969)