16. září v literatuře - 16. 9. 1937 se narodil Karel Milota

KAREL MILOTA

* 16. 9. 1937 Praha

+ 30. 4. 2002 Praha

překladatel, prozaik, básník

Po brzké smrti rodičů vyrůstal u svého strýce. Po maturitě na Střední všeobecně vzdělávací škole v Nuslích v roce 1957, poté se z politických důvodů nedostal na vysokou školu, proto nastoupil jako referent na ředitelství silnic.

Později vystudoval při zaměstnání bohemistiku a anglistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Studium završil doktorskou dizertací o experimentální literatuře, která rozvíjela předchozí diplomovou práci, jež se stala východiskem rozsáhlé studie Vzorec řeči a řeč vzorce. Ta však zůstala pouze v rukopise. Promoval v roce 1969. Patřil k autorskému okruhu Tváře a Sešitů. Přispíval i do Plamene a Literárních novin.

V polovině šedesátých let patřil svými časopiseckými publikacemi k prozaikům, kteří usilovali o překonání norem poúnorové literatury. Příležitost nalézal hlavně v Sešitech a zejména v Tváři. Bohužel se jeho práce nepodařily vydat v knižní podobě. Ve své povídkové tvorbě byl zřetelně přívržencem poetiky nového románu. Ta se jevila jako obzvlášť působivé odmítnutí realistické, popisné prózy, která byla v padesátých letech jediným uznávaným typem literárního projevu.

Poselství Milotovy prózy bychom mohli hledat v nevysloveném, ale jasně pociťovaném varování před samolibostí člověka, který je přesvědčen, že pronikl do problému i když to nelze, ale takový dojem pro něho není víc než sebeklam.

Dílo

Ďáblův dům (1994) - povídková kniha

Sud (1993) - román

Antilogie aneb Protisloví (1995)

Gregor (1999)

S neznámou mrtvou básní (2002)

Noc zrcadel - soubor Milotových povídek, který mohl vyjít až v roce 1981. Kniha obsahuje šest povídek, zvláštním způsobem provázaných a souvisejících díky opakovanému užití vybraných formálních prostředků. Jedním z nejnápadnějších je oslovování stěžejní postavy vy-formou. Dějová pásma jednotlivých historek se vzájemně odlišují, odehrávají se jako příběh ze současnosti - povídky Noc zrcadel, Sol et luna, válečná retrospektiva na polsko-německém pomezí - povídka Útěk, historická paralela z vězení - povídka Zlato nebo detektivka v barokní zahradě - povídka Pastorála. Atmosféra povídek je vypjatá. Po úvodním rozestavění figur se tempo děje zrychluje. Jestliže zpočátku ho udává střídání pohledů jednotlivých zúčastněných - v úvodní povídce, Noc zrcadel, se vyprávění dvou hlavních postav střídá pravidelně po odstavcích - postupně je zrychlováno, aby v závěru splynulo v setkání, v prolnutí. Rozdělení dějů i rozpad osobností připomíná stav schizofrenie, postupně není zcela jasné, která figura právě „hraje“, nebo zda vůbec jich je více než jen jedna. Možná jde jen o jediné vědomí, respektive o vědomé i nevědomé, nahlížející a nahlížené, režírující i manipulované, o boj protikladů a zrcadlení, setkání i míjení se, útěk a dopadení.

Džbány paměti (1968) Anatolij Borisovič Mariengof

Slaměný měsíc (1981) Sergej Alexandrovič Jesenin

Revizor (1986) Vasilij Nikolajevič Gogol

Historie města Hloupětína (1989) Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin