24. leden v literatuře - 24. 1. 1837 se narodil Alois Vojtěch Šmilovský

ALOIS VOJTĚCH ŠMILOVSKÝ

* 24. 1. 1837 Mladá Boleslav

+ 20. 6. 1883 Litomyšl

prozaik

Vlastním jménem Alois Schmillauer. Jeho otec měl obchod s mýdlem a byl městským radním. Vystudoval gymnázium v Mladé Boleslavi a potom v Praze, později Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Na své první místo nastoupil v roce 1860 do Klatov jako suplující profesor, protože zkoušky dokončil až po osmi letech a teprve potom se mohl stát řádným profesorem. Vyučoval český jazyk a přírodopis. Jako profesor nebyl příliš oblíbený, studenti se mu posmívali pro jeho svéráznost a samolibost. V Klatovech žil velmi bohatým společenským a kulturním životem. Založil pěvecký spolek Šumavan, pro který skládal libreta písní, sám také zpíval a hrál divadlo. Pro toto divadlo složil několik divadelních her, které však nebyly příliš úspěšné. Po dvou nevydařených milostných vztazích se oženil v roce 1870 s Annou Bílou. V roce 1873 nastoupil jako profesor na gymnázium v Litomyšli, kde se setkal se začínajícím profesorem Aloisem Jiráskem (významnou osobou tamnější smetánky byla také spisovatelka Teréza Nováková). Jeho povídky z té doby jsou vzpomínkami na klatovský pobyt. Od roku 1877 působil jako školní inspektor na Litomyšlsku a Poličsku.

Dílo

Jeho dílo z dnešního pohledu není příliš významné. Zpočátku se ideově přikláněl k májovcům, kteří byli jeho vrstevníky, ale později se zcela od nich odklonil. Májovci hledali

svůj ideál v budoucnosti, zatímco Šmilovský se díval pouze do minulosti, co bylo nové, bylo podle něj špatné. Jeho ideálem byla patriarchální společnost, podle něj v měšťanských kruzích vládla lakota a egoismus. Děj jeho povídek je poplatný jeho náhledu na život, zajímavý na nich je pouze jazyk, kterým psal. Šmilovský sbíral lidová úsloví a přísloví, kterými prokládal svá díla.

Publikoval zejména v časopisech, protože jeho díla jsou spíše delšími povídkami než romány. Povídky vycházely ve Vlčkově Osvětě, v Obrazem života, v Humoristických listech, v Hudebních listech, v Československých koledách, v Pečírkově národním kalendáři, v Květech, v Matici lidu, v Lumíru, Světozoru a dalších.

Časově lze nejzajímavější jeho povídky zařadit takto:

1859 - Bětuška - první publikovaná povídka

1871 - Starý varhaník - povídka

1872 - Setník Dřevnický - povídka z prostředí Klatov

1874 - Parnasie - romantická povídka o nešťastné lásce, pro kterou dívka

ukončí svůj život sebevraždou skokem z Jezerní stěny do Černého jezera na Šumavě. Pro větší zajímavost uvedl autor tuto dívku jako vnučku lorda Byrona.

1875 - Za ranních červánků - rozsáhlejší povídka, která je kritikou považována za jeho nejlepší dílo. Děj se opět odehrává na Šumavě v Chudenicích, kde určitou dobu svého života trávil spisovatel Josef Dobrovský. Než tuto povídku Šmilovský napsal, sbíral materiál z vyprávění pamětníků o této epizodě života Dobrovského.

1875 - Krupař Kleofáš – postava této povídky má opět reálný základ v klatovském vlastenci a sběrateli starožitností Františku Jungovi.

1877 - Starohorský filosof - jako v jiných povídkách i tady mají postavy reálný základ v postavě, která v kraji skutečně žila. V tomto případě je to jeho přítel žijící v Čachravě.

1880 - Nebesa - povídka ze Šumavy

1880 - Jehla - povídka o osudech klatovského krejčíka

Mezi první a dalšími povídkami uplynula poměrně dlouhá doba, z toho je vidět, že Šmilovský, který sám sebe pokládal za velkého umělce, se dlouho hledal, nevěděl, kterým uměleckým směrem se má dát, nakonec zakotvil v povídkách ze svého kraje o životě lidí, které znal.

Byla vydaná také kniha básní s názvem Básně (1874) a po jeho smrti souborné dílo jeho dramat - Pozůstalá dramata, I.-IV. díl (1891-1905).