26. duben v literatuře - 26. 4. 1841 se narodil Julius Zeyer

JULIUS ZEYER

* 26. 4. 1841 Praha

+ 29. 1. 1901 Praha

prozaik, dramatik, básník

Pocházel z pražské měšťanské rodiny, která měla francouzský a židovský původ. Jeho rodným jazykem však byla němčina. Otec pocházel ze staré francouzské šlechtické rodiny ze Štrasburku a matka z židovské rodiny, která se ale již delší čas hlásila ke katolictví.

Studoval německou reálku a poté techniku v Praze. Studia nedokončil, rozhodl se pro soukromé studium jazyků a literatury. V jeho tvorbě ho ovlivnila česká chůva, kterou považoval za ideální lidovou ženu a která mu vyprávěla staré příběhy.

Ve svých dvaceti letech odešel na zkušenou nejprve do tesařské dílny ve Vídni a následně procestuje Německo, Švýcarsko a Francii. Po návratu domů se matka Eleonora rozhodla podporovat svého milovaného syna v jeho literární kariéře, po které on sám již léta toužil. Takto zajištěn nemusel mít obavy, že by se psaním neuživil.

Zeyerovy literární začátky nebyly zrovna šťastné. Debutoval poměrně nepovedenou humoristickou povídkou Krásné zoubky (1873). Poté se jeho pozornost náhle obrátila opačným směrem - do oblasti magie, okultismu a také zednářství. Odtud pramení i námět k jeho pozdějším, rovněž nepříliš zdařilým, Fantastickým povídkám (1882). Od magie, okultismu a zednářství již nebylo daleko k obdivu ke středověkým ideálům, které se staly častou inspirací v další Zeyerově tvorbě (např. Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880), Maeldunova výprava (1896), Kronika o svatém Brandanu (1886) nebo V soumraku bohů (1898) ).

Jeho nejmilejším místem v Čechách byly Vodňany. Zde měl své přátele. Z literárních kolegů to byli např. Otakar Mokrý a František Herites.

Nesouhlasil se soudobou bázlivou měšťanskou společností. Do svých literárních děl obsazoval hrdiny schopné velkých citů, milujících svobodu a bojujících proti zlu. .Nepotrpěl si na žádné pocty, které tak miloval Vrchlický.

Patřil mezi romantiky, i když v té době už literární svět od romantiky upouštěl. Náměty ke své tvorbě nacházel v dávné minulosti různých národů, patřil do nich také Orient. Psal zejména epiku veršovanou, nebo psanou prózou, méně pak lyriku. Snažil se o to, aby čtenář 19. století pochopil jiné kultury a snažil se vcítit do jejich života.

Jeho tvorba má vyváženou formu, je pro čtenáře srozumitelná. Používá v ní dlouhá souvětí, děj je i přes napínavou a někdy dobrodružnou zápletku, vyprávěn s vyrovnaností a klidem.

Julius Zeyer zemřel 29.1.1901 v Praze a jeho smrtí odešel další představitel proudu lumírovců české kultury.

V osobním životě byl velmi komplikovaný člověk. Svými přáteli byl označován za člověka něžného a křehkého. Z jeho korespondence víme, že po celý život trpěl depresemi a úzkostnými stavy a jak již bylo výše řečeno, z jistých náznaků lze vytušit, že byl zřejmě homosexuál (či snad bisexuál), což bylo v té době společensky zcela nepřijatelné. Velmi také trpěl celoživotní osamělostí a dost přecitlivěle reagoval na nepříznivé kritiky svého díla a malý zájem čtenářů. Poslední léta života prožil ve Vodňanech a v samém závěru se uchýlil ke svému blízkému příteli a mecenáši Josefu Hlávkovi na jeho zámek v Lužanech a pak do jeho pražského paláce. Občas pobývá v Praze také u své sestry Heleny Jungfeldové, u níž umírá 29. ledna 1901 na selhání srdce. Ačkoli si přál být pohřben na lesním hřbitově u Vodňan, odpočívá jeho tělo v Praze na Slavíně, kam byl uložen jako první 31. ledna 1901.

Dílo

Ondřej Černišev (1876) - román, jehož děj se odehrává na carském dvoře v Rusku na konci 18. století. Budoucí carevna Kateřina II. Miluje Ondřeje a on její city opětuje. Svou lásku však oba obětují ve prospěch ruského lidu. Tento román není historický, jak by se na první pohled zdálo, je spíše autorovou fantazijní představou a je psána tak, aby zaujala čtenáře.

Román o věrném přátelství Amise a Amila - na motivy starofrancouzských skladeb

Zpěv o pomstě za Igora (1884) - román z prostředí Ruska. Námět pro něj čerpal Zeyer z Nestorova letopisu.

Gompači a Komurasaki (1884) - román, který čtenáře zavede do starého Japonska, ve kterém se odehrává dobrodružný příběh tragické lásky končící smrtí obou milenců.

Obnovené obrazy (1894-1896) - svazky povídek. Námět k nim čerpal Zeyer ve staré Číně, v Babylonu, Persii a z mnoha jiných míst. V těchto povídkách se ne vždy Zeyerovi podařilo zachovat jednotu kompozice.

Z letopisů lásky (1889-1892) - cyklus veršovaných povídek. Námětem je tragický milostný cit dvou lidí, duchovní a ideální láska.

Jan Maria Plojhar (1891) – sociální román. Objevuje se zde výjimečný hrdina, dílo obsahuje autobiografické prvky, je zklamán společností.

Tři legendy o krucifixu (1895) - tři samostatné legendy, které spojuje náboženská tematika a krucifix (kříž s ukřižovaným Ježíšem Kristem).

Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880) - děj je zasazen do středověké Francie.Amis je očarován valkýrou, kterou si vzal ze ženu. Jeho přítel Amil ho může zachránit pouze krví svých dětí. Ani na okamžik nezaváhá. Děti opět obživnou zásluhou Pany Marie.

Karolinské epopeje (1896) - čtyři veršované příběhy o rytířské družině Karla velikého. První příběh má název Pohádka o Karlu Velikém, druhá Román o čtyřech synech Aimonových, třetí Píseň o Rolandu a čtvrtá Píseň o korunování krále Lovise. Zeyer zde usiloval o zdůraznění vlastností, které u současníků postrádal – hrdinství, čestnost a věrnost.

Radúz a Mahulena - pohádkové drama, scénickou hudbu ke hře zkomponoval Josef Suk

Vyšehrad (1880) - epický cyklus obsahující pět výpravných básní – Libuša, Zelený vítěz, Vlasta, Ctirad a Lumír

Griselda (1883) - poema, ve které se dcera šlechtice mstí za svou rodinu, která byla ožebračena

Čechův příchod (1886) - příběh o souboji dvou bratrů

Inultus – prozaická legenda z doby pobělohorské v Praze. Hlavní hrdina je modelem pro sochu Krista. Fanatická sochařka ho na kříži zbije, touží po dokonalé předloze. Hrdina se tak stává svatým mučedníkem národa.

Ossianův návrat (1885) - dílo ve kterém přenechává irský pěvec své místo křesťanskému Patrikovi

Jan Maria Plojhar (1891) - román. Plojhar pochází z bohaté pražské rodiny. Zamiluje se do krásné paní Dragopulos. V souboji s německým důstojníkem, který se dopustil urážky českého národa, je zraněn. Odcestuje do Itálie, kde se hodlá zotavit. Zde se seznámí s Caterinou. Oba se do sebe zamilují, ale Plojhar se stále potýká se svou nemocí. Nemá šanci na uzdravení a brzy umírá. Plojhar trpěl za svého života vnitřní rozpolceností, nedokázal mnohdy rozlišit sen a skutečnost. Nenáviděl měšťany přesto, že byl původem také měšťan. Vyčítal jim jejich přízemní sobectví.

Dům u Tonoucí hvězdy (1897) - román ve kterém se setkáváme se Slovákem Rojkem, který trpí souchotinami, ale i pesimismem a zoufalstvím. Žije v domě U tonoucí hvězdy, spolu s dalšími podivíny. Dům shoří a všichni obyvatelé zemřou.

Sulamit (1883) - biblické drama ze dvora krále Šalamouna

Doňa Sanča (1889) - drama ze španělského prostředí popisující pomstychtivou žárlivost