9. září v literatuře - 9. 9. 1912 zemřel Jaroslav Vrchlický

JAROSLAV VRCHLICKÝ

* 17. 2. 1853 Louny

+ 9. 9. 1912 Domažlice

básník, dramatik, překladatel, spisovatel

Vlastním jménem Emil Frída.

Dětství strávil v Ovčárech u Kolína. Měl zde strýčka, který byl knězem.

Gymnázium studoval ve Slaném (od r. 1862), Praze a Klatovech, po jeho ukončení (1872) studoval, na přání rodičů, bohosloveckou fakultu. Již v r. 1873 přestoupil na filozofickou fakultu v Praze. Studoval dějepis, filozofii a francouzskou literaturu, kterou později také překládal. Na studiích se seznámil s Winterem, Sládkem a Jiráskem a spolu založili skupinu lumírovců (Jirásek záhy přešel k ruchovcům).

Od roku 1875 působil jako vychovatel a tajemník hraběcí rodiny v Itálii. Zde pronikl do italské a francouzské poezie, která se později projevovala v jeho vlastní tvorbě. Oblíbil si slunný románský jih, tento kraj mu velmi přirostl k srdci. Po návratu do Čech redigoval Jaroslav Vrchlický Světozor, byl divadelním referentem v časopisech Pokrok a Hlas národa. Rovněž pracoval jako tajemník České techniky, později jako tajemník České akademie věd a umění.

Roku 1879 se oženil s Ludmilou Podlipskou, s níž projel téměř celou Evropu.

V roce 1893 byl jmenován profesorem srovnávacích literatur na univerzitě. Byl členem několika zahraničních akademií, poslancem Panské sněmovny ve Vídni aj.  Jako člověk byl nesmírně činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, člen tovaryšstva polského v Paříži a samozřejmě čestným občanem mnoha českých měst. Na univerzitě přednášel literaturu, byl jedním z prvních členů České akademie věd.

Po rozpadu manželství a mozkové mrtvici dožíval Vrchlický poslední léta v odloučenosti v Domažlicích.

Dílo

Z hlubin (1875) - první sbírka

Duch a svět (1878) - vstupní sbírka v níž autor uvažuje na starých mýtech lidstva o vztahu ducha a hmoty, člověka a vesmíru i o mravních problémech. Popisuje svět od jeho stvoření. Používá hebrejskou a antickou mytologii. Vrchlický zde vidí budoucnost skepticky, ale přesto věří v ráj na zemi. Nejmilejší postava Vrchlického - Pan - je smyslným antickým polobohem.

Mýty (1879)

Sfinx (1883)

Staré zvěsti (1883)

Perspektivy (1884)

Selské balady (1885)

Zlomky epopeje (1886) - velký básnický cyklus, který Vrchlický vytvořil podle Hugovy Legendy věků. Nezabýval se však básnickou historií, ale pouze některými okamžiky v dějinách.

Dědictví Tantalovo (1888)

Brevíř moderního člověka (1892) - Vrchlický brání svou básnickou tvorbu a nesouhlasí s moderními realistickými hesly.

Bodláčí z Parnasu (1893) - poezie plná ironie a sarkasmu. Promítá se zde Vrchlického špatné rozpoložení.

Epické básně (1876) - zpracované mýty a pověsti cizích národů

Hilarion (1882) - příběh egyptského askety

Poutí k Eldorádu (1882)

Twardowski (1885) - skladba se soustřeďuje k polské variantě faustovského motivu

Bar Kochba (1897) - k židovskému odboji proti Římanům

Píseň o Vinetě (1896) - k zániku Pobaltských Slovanů

Sny o štěstí (1876) - milostná lyrická sbírka je plná optimismu a smyslných dojmů

Eklogy a písně (1880)

Dojmy a rozmary (1880)

Čarovná mračna (1888)

Hudba v duši (1886)

Dni a noci (1889)

Hořká jádra (1889) - sbírka básní popisující podzimní a zimní přírodu. Projevuje se zde počáteční tvůrčí krize Vrchlického a špatná kritika jeho tvorby. Často mu byl vytýkán zejména laciný optimismus.

Okna v bouři (1894) - básně, které opět zachycují básníkovo životní zklamání, pokouší se zde ale o jeho překonání.

Strom života (1909) - sbírka, Vrchlický zde završuje své dílo oslavným hymnem.

Meč Damoklův (1913) - posmrtně vydaná sbírka, dílo plné zoufalství, ve kterém se promítají básníkovi úzkosti a předtuchy jeho nemoci.

Loutky (1908) - román

Noc na Karlštejně (1884) - veselohra, která je dodnes hrána a byla také zfilmována.

V sudu Diogenově (1883) - veselohra s námětem z antiky jíž mj. obohatil repertoár právě otevřeného Národního divadla.